K Vánocům roku 1999, po tom, co jsem si prožila velmi náročné období, včetně rozchodu s mým tehdejším snoubencem, kdy jsem na tom nebyla psychicky, ani fyzicky moc dobře a kdy jsem zrovna vůbec netušila jak svůj život uchopit, jsem dostala od našich pozvání do Afriky (konkrétně do Keni).
Popravdě, vůbec se mi tam nechtělo. Cítila jsem se "na dně" a představa, že bych měla cestovat tak daleko a vylézt tak z té svojí aktuální rozlítostněné komfortní zóny se mi v tu chvíli moc nezamlouvala. Ale můj nevlastní táta už se nemohl dívat na to jak nevím co se sebou, a protože byl v Africe jako doma (fotil a měl ji proježděnou skrz na skrz), tak věděl na co mě nalákat a jak mě přemluvit. A později jsem opravdu pochopila, jak obrovský dar mi dal a jak moudré bylo tam odjet..
Když jsme v únoru 2000 odlítali, cítila jsem se hodně zle. Bolela mě hlava a v krku a byla jsem celá „opupínkovaná“, a těch skoro 11 hodin letu do Mombasy v Keni (letěli jsme z Frankfurtu) jsem víceméně prospala..
Všichni strašili, že to bude náročný, tolik hodin letu a pak ta změna teploty z -15°C na +45°C.. Ale já jsem to nějak neřešila. Už tak mi bylo zle, tak jsem si říkala, že horší to asi nebude, a vlastně mi to bylo tak nějak jedno. A opravdu to, aspoň tedy pro mě, nakonec nijak hrozné nebylo.
Když jsem vystoupila z letadla, dotkla se nohama země a šla několik metrů do autobusu, který nás vezl do letištní haly (neměli žádné tubusy, kterými projdete až k odbavení), stalo se něco zvláštního. Tehdy jsem to neuměla popsat, ale dnes už vím, že jsem vnímala hodně silné, ale zároveň takové hladivé a ochranné vibrace, které do mě z té země proudily, že jsem se s nimi propojila a pochopila, že to, co cítím mi je velmi blízké.. Věděla jsem, že tento pocit je mojí součásti vlastně odjakživa, jen do té doby mělo mou pozornost spoustu jiných věcí, které ho přehlušovaly..
Navzdory tomu, jak moc jsem se cestování do Afriky bránila, v tu chvíli mi bylo jasné, že jsem přesně tam, kde mám být..
A pak už to šlo jedno za druhým. Druhý den po příletu, byla bolest v krku tatam a do tří dnů nebylo po vyrážce ani památky.
Ti stále usměvaví lidé, kteří se za ničím neženou a na všechno mají dostatek času, kteří v ničem nevidí problém, jejich síla, houževnatost, vstřícnost, štědrost a laskavost, i když, z pohledu Evropana, by si právě oni mohli nejvíc stěžovat.. To, jak dokážou vnímat krásu a hojnost i v těch nejvyprahlejších končinách, že berou věci, tak jak přicházejí. Jak spojení jsou se zemí, jak jí vnímají, jak jim to propojení pomáhá zůstat v klidu a nelpí na tom jak se co má dít.. Jejich živelnost a přirozenost, kterou jsem mohla pozorovat u lidí i zvířat, která jsem měla možnost potkat na cestách po africké buši. To vše byl uzdravující balíček pro mé tělo i duši..
Ale nejvíc mě, coby taneční nadšenkyni, dostalo jak vědomí jsou ke svému tělu, jak nechávají prolínat rytmus svého srdce s pulsováním země, a jak díky tomu vzniká africká hudba a tance, které oživují, uzdravují a omlazují na všech úrovních. Ať jsme byli na jakékoli akci, nebo vystoupení, vždycky si mě vybrali, abych s nima tančila. Nejspíš ze mě sálalo moje taneční nadšení tak silně, že si toho nešlo nevšimnout.. :-) Dokonce jsem podlézala hořící tyč a tančila svatební tanec.
Bylo to pro mě naprosto přirozené. Stačilo jen vypnout hlavu a vnímat sebe, zemi a bubny, které tance doprovázely. Bylo to tam. Vždycky to tam bylo.. Nechat tělo se hýbat v rytmu východů a západů slunce, v rytmu přílivů a odlivů, úplňků a novoluní, prostě v rytmu života, který mě prostupuje od začátku do konce.. Důvěřovat a nechat se vést něčím, co mě přesahuje, a zároveň je mojí přirozenou součástí..
To byl ten lék. Ne Afrika, ale já sama jsem se uzdravila.
Ano, ta úžasná část naší Matky Země mě podpořila a pomohla mi prožít si všechna ta uvědomění, která mi změnila úhel pohledu a můj přístup k životu. Ale byla jsem to já, kdo dovolil, aby se ve mně probudilo to, co tam vždycky bylo. Ten klid, ta divokost, ta síla a lehkost. Najednou bylo to, čím jsem se trápila celý dlouhý rok úplně nepodstatné. Uviděla jsem sebe.., a ode mě to začíná..
Nebyla to jen vnitřní proměna. Afrika změnila zelenookou hnědovlásku v modrookou blondýnu a mnoho lidí doma mě v první chvíli opravdu nepoznávalo.. :-)
Z domova jsem odjížděla jako malý zmačkaný uzlíček neštěstí a domů jsem se vrátila klidná, vyrovnaná a ve své síle.
A ty dvě svahilské hlášky "POLE, POLE" – pomalu, pomalu (žádný spěch) a "HAKUNA MATATA" – nic není problém, které jsem tam slyšela na každém kroku mě provázejí do teď..
Kdybych měla popisovat všechno, co jsem v Keni zažila, bylo by to na menší román. Možná, že se do toho někdy pustím.. J Ale zatím mám impuls zužitkovat ty prožitky a uvědomění, které mi Afrika přinesla, a které v mnohém uzdravily mě, mé tělo i můj život tak, že tím podpořím i vás, které to volá a chcete skrze přirozenost a rytmy Afriky probudit i ten svůj jedinečný rytmus, poznat svoji hodnotu a dovolit si zavnímat a využít svůj bezmezný potenciál, o kterém jste třeba do teď neměli tušení, a který vám může pomoci žít pohodový život ve zdraví a hojnosti..
TANEC JAKO CESTA K UZDRAVENÍ – RYTMY AFRIKY – KLIDNÁ I DIVOKÁ- 17.5.2025