Když jsem před několika týdny, v rámci prezentace své výstavy, slíbila napsat článek o tom, jak ke mně tato událost přišla, netušila jsem, že než se ke psaní dostanu, chvíli to potrvá.
Od té doby vzaly věci rychlý spád a událo se (a stále děje) mnoho nového, co mění můj život i mě samotnou. Bylo mnoho toho, čemu jsem se potřebovala pověnovati, takže jsem se rozhodla psaní článku nechat prostor, ať si vybere svůj správný čas samo…
A dnes ten čas nastal. Takže…
Jak už jsem napsala v povídání „O mně“, tvoření všeho druhu mě zajímá od dětství. Ale nejvíce mě vždy bavilo kreslit a malovat čímkoli a na cokoli. Vzpomínám si jak jsem si na základní škole malovala do sešitu přírodopisu kytičky, ptáčky a jiná zvířátka a jak jsem si s tím vždy vyhrála a věnovala tomu čas, i když to nebyla školní povinnost a nikdo jiný ze spolužáků to nedělal… Ale mě to moc bavilo a za ztrátu času jsem to nikdy nepovažovala.
A jak šel čas, přišla střední škola, pak práce… a prostor, který jsem věnovala této své zálibě se postupně zmenšoval, až se nakonec úplně vytratil. V mém životě se dělo mnoho věcí a pod tíhou situací, nemilých zkušeností, a tím získaných programů a vesměs záporných přesvědčení o sobě samé, jsem si uzavřela přístup k této energii, která mě dříve naplňovala a popoháněla k vyjádření sama sebe a svých pocitů prostřednictvím obrázků. Uzavřela jsem tu část sebe, která mě do té doby alespoň občas vedla k tomu, abych byla sama sebou. Potlačila jsem ji nevědomě, a o to hlouběji…
Trvalo léta, než jsem se s touto svojí částí znovu propojila. Za tu dobu jsem mnoho věcí prožila a to vše postupně měnilo můj pohled na život jako takový i na sebe samotnou. Vedlo mě to k různému poznání, ať už to přicházelo ze mě samotné nebo prostřednictvím jiných lidí a bytostí… a to se vlastně děje stále.
Díky tomu jsem jasněji a jasněji slyšela jak cosi uvnitř mě volá: „Haló, slyšíš mě? Já jsem tady, stále s tebou, a potřebuji, abys mě pustila ven! Nastal pravý čas!“ No, a hlas byl stále hlasitější a hlasitější, až se jednoho dne rozplynuly všechny argumenty mé mysli, která dlouho nacházela mnoho a mnoho důvodů, proč to nejde… Pořídila jsem si tedy vše potřebné a začala jsem malovat a psát básničky, které mi jak o překot přicházely jedna za druhou. Pak jsem k tomu přidala i modelování a tak to znovu začalo..
Nejdříve jsem si malovala a psala sem tam, jen tak pro sebe, později pro přátele a známé k různým příležitostem. „Objevila“ jsem strukturovací pastu a různé techniky. A na podzim loňského roku to přišlo… Najednou zmizely všechny pochybnosti a strach a z hlouby mé duše přišlo rozhodnutí: „Budu malovat a tvořit pro všechny, kteří o to budou mít zájem a jsem si jistá, že tímto způsobem jsem schopná mnoho předat ostatním! To je ta cesta!“
Teď už vím, že v tom okamžiku jsem Vesmíru vyslala svůj záměr, o kterém jsem nepochybovala a on začal konat…
Hned v lednu letošního roku jsem se, v souvislosti s hledáním nového prostoru na své masáže, seznámila s velmi milou a moudrou paní. Oboustranné sympatie nás přiměly pobýt spolu déle než pár minut a v rámci velmi příjemného rozhovoru, který obsahoval všechna možná témata (i malování…), mě opravdu překvapila nečekaným rozhodnutím, že si ode mě určitě nějaký obrázek koupí, aniž by kdy cokoli z mé tvorby viděla… Chvíli jsem si říkala, že to není možné (mnoho z nás má ve zvyku bránit úžasným věcem, aby se uskutečnily), ale pak mi přišlo: „Přijmi to! Vesmír ti jde naproti!“
„Aha, tak takhle je to!“ pochopila jsem. Všechna negativa se rozpustila a mě naplnila veliká radost a hluboká vděčnost za tento dar.
Další zajímavá situace začala úplně běžně. Potkala jsem svoji dobrou kamarádku (říkejme jí „BB“), která právě šla do kina se svou další kamarádkou (říkejme jí „A“), tak nás seznámila, prohodily jsme pár slov a pokračovaly každá svou cestou… To vše trvalo maximálně 5 minut. Na tom by nebylo nic nevšedního, jenže to mělo pokračování. Za pár dní mi kamarádka „BB“ volala, že po tom, co jsme se potkaly, se o mně s kamarádkou „A“ bavily, i o tom, že maluji obrázky. No, a že kamarádka „A“ má bratra „L“, který napsal pohádku pro děti a ten se ptá, jestli bych mu do té knížky mohla namalovat obrázky. Chápete to? Ona mě znala 5 minut a nikdy neviděla mé obrázky, řekla o mně bratrovi, který mě, do té doby, neznal vůbec, a on má zájem, abych s ním spolupracovala na jeho knížce… „Tak to může být vedeno jedině něčím Vyšším,“ pomyslela jsem si…
Asi po měsíci jsme se s panem „L“ skutečně sešli. Bylo to velmi příjemné povídání a zjistila jsem, že máme hodně společného. Upřesnil mi, že knížka by měla být doplněna obrázky andílků, neboť o nich pohádka pojednávala. Brala jsem to jako výzvu, protože do té doby jsem postavy akrylovými ani olejovými barvami nemalovala. Vzala jsem si výtisk pohádky, abych byla „v obraze“ a nechala si čas na procítění toho všeho… Nakonec se sice naše spolupráce neuskutečnila, protože nastalo období, kdy jsem potřebovala být pevně propojena s Matkou Zemí a nebyla ta správná doba na tvorbu „nadpozemských“ výjevů (i když andílků mám doma plno ve všech možných formách a provedeních). Přes to všechno byl pro mě tento zážitek dalším znamením, že Vesmír je mi v této oblasti nakloněn a moje vděčnost neměla konce…
A do třetice všeho dobrého jsem našla nejsilnější „hybnou sílu“ pro další pozitivní vývoj mého tvoření tam, kde bych ji nikdy nečekala.
Jednoho březnového dne mě čekalo jisté papírovaní ohledně změn jedné mojí pojistky. Domluvila jsem si tedy schůzku ve firmě, která mi pojištění spravuje, aby mi s tím její zástupce pomohl. Už od rána jsem měla lehký pocit, že mě tam čeká nějaké překvapení, a moje intuice se nemýlila. Místo strohého obchodníka, se kterým jsem se poprvé setkala před čtyřmi lety při jednom jednání mě vřele vítal velmi přívětivý a sympatický muž. Byl to tentýž člověk, se kterým jsem jednala minule, ale bylo jasné, že si za tu dobu prošel situacemi, které změnily jeho pohled na mnoho věcí, a tím pádem i jeho samotného.
Povídání s ním bylo velmi příjemné a přátelské a v průběhu „úřadování“ jsme mluvili i o tom, čím se zabývám a co všechno dělám. A v tom přišlo další překvápko. Když jsem řekla, že maluji, opět jako v předešlých dvou případech, aniž by mé obrázky někdy viděl, mi nabídl, že zprostředkuje setkání s jeho kamarádkami, které provozují bezva kavárnu a, v rámci lásky k umění, umožňují různým výtvarníkům, aby vystavovali v prostorech kavárny svá díla… A znovu ten moment…, tak to je síla!
Kavárnu Freedom Café jsem znala, ale do té doby jsem ji nikdy nenavštívila. Domluvili jsme se tedy, že se tam za dva dny sejdeme. On přinese k podpisu dokumenty, které potřebuji ohledně té pojistky, já přinesu ukázat pár obrázků… Spojíme příjemné s užitečným a „děj se Vůle Boží…“.
Nastal den „D“. Sešli jsme se v kavárně. Já podepsala, co bylo potřeba a můj milý „producent“ mě seznámil se svými kamarádkami. Protože bylo téměř plno a ony se potřebovaly věnovat i ostatním hostům, mrkly na obrázky s tím, že ty by se určitě vystavovat mohly, avšak můžou mě napsat jen jako náhradníka, kdyby některý s již domluvených vystavovatelů z nějakého důvodu odřekl. Následně mi bylo vysvětleno, že každý z vystavujících má svá dílka vystavena jeden celý měsíc a termíny jsou zamluveny až do konce roku 2016. Takže by mě eventuelně mohly napsat na leden 2017. To mi vyloudilo úsměv na rtech a s díky jsem odmítla. „Vždyť nevím, co bude za týden, natož za téměř dva roky!“ běželo mi hlavou. Napsaly si mě tedy mezi náhradníky, ale přiznám se, že jsem tomu v tu chvíli nepřikládala žádnou váhu. Ještě chvíli jsem v kavárně pobyla, pak se se všemi rozloučila a šla domů. Tam jsem holkám ještě poslala mailem fotky mých obrázků, aby si pamatovali, co maluji, poděkovala Vesmíru za bezva zážitek a za další úžasné lidičky, které jsem mohla potkat, a tím to pro mě skončilo. Nebyla jsem vůbec zklamaná, už jen ten zážitek mě naplnil nádhernými pocity a byla jsem si jistá, že přijdou další chvíle tohoto typu. Nevěděla jsem kdy a jakým způsobem, ale to mi nevadilo…
Dny a týdny plynuly… Do zmíněné kavárny jsem v té době párkrát zavítala se svými kamarádkami, protože se mi tam zalíbilo, ale vůbec mě nenapadlo pídit se po aktuálním stavu programu výstav. Dělo se toho mnoho v mém osobním i pracovním životě. Ozývala se má duše a toužila po pravdě a po změnách na všech frontách. Stále bylo čím se zabývat…
Až jednoho dne v první polovině května, chvíli po tom, co jsem se vrátila ze Šumavy, kde jsem absolvovala pětidenní Kurz obnovy zraku a kde jsem totálně splynula s přírodou a s Matkou Zemí, mi zazvonil telefon.
K mému údivu to byla Petra, jedna z provozovatelek Freedom Café, a vyřkla informaci, která mě totálně dostala. Zněla nějak takhle: „Vypadla nám vystavovatelka na červenec, potřebujeme za ni náhradu a dostali jsme impuls oslovit Vás. Máte zájem?“ Tak to byl pro mě mazec! Pak ještě dodala další info o podmínkách výstavy, že potřebují minimálně 25 obrázků, aby stěny kavárny byly dostatečně zaplněny a že instalace proběhne 30.6.
Hned mi bylo jasné, že tolik obrázků za pár týdnů namalovat nestihnu. Obrázky, které maluji jsou většinou pro určitého člověka, takže hned po dokončení putují ke svým majitelům a v „zásobě“ jsem v tu chvíli měla jen tři. Narovinu jsem to Petře řekla a ona mi ještě navrhla, že pokud najdu někoho k sobě, můžeme vystavovat společně. Nechala mi čtyři dny na rozmyšlenou a s tím jsme se rozloučily.
Uvědomila jsem si, že spolu se všemi věcmi, které bude ještě kolem potřeba zařídit mi na tvorbu obrázků zbude 7 týdnů čistého času a že za tuto dobu jsem schopna mít hotovo maximálně 12 výtvarných dílek. Potřebovala jsem tedy najít někoho, kdo je naladěn podobně jako já a kdo je schopen do stanoveného termínu dodat zbývajících 13 kousků…
Bylo mi jasné, že taková nabídka se neodmítá. Vystavovat ve vyhlášené kavárně, která je známá podporou umění a pravidelnými výstavami, a navíc termín v červenci, který je, za normálních okolností, nutné rezervovat si rok předem… Když už mi to bylo naservírováno až pod nos, tak věřím, že mi bude pomoženo i s tím ostatním.
Na mysl my přišly dvě malířky, se kterými jsem v minulosti nepřímo přišla do styku. Rozhodla jsem se je tedy oslovit. První z nich, která byla z Brna, mi poděkovala za zájem s tím, že by moc ráda, ale, že její obrazy jsou tak velké, že by jí doprava přišla moc draho. Později mi došlo, že to bylo vlastně dobře, protože naše tvorba, jak stylem, tak velikostí obrazů, byla tak odlišná, že společná výstava by působila velmi neharmonicky… Druhou výtvarnici se mi nedařilo zkontaktovat a nakonec jsem se dozvěděla, že stejně nemá k dispozici žádné volné originály svých děl.
V té chvíli jsem se rozhodla, že to nechám volně plynout. „Třeba je celá tahle nabídka jen informací, že i takové věci se mi můžou dít a že vždycky je mnoho možností…“ napadlo mě. A pokud se ta výstava má opravdu uskutečnit, veď mě, prosím, Vesmíre, a ukaž jak na to! Už teď jsem ti vděčná z celého svého srdce za vše, co pro mě děláš!“
A On mě vyslyšel. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která organizuje akce, propojující všechny lidi, kteří vytváří cokoli s láskou. Už dvakrát jsem se toho také zúčastnila a věděla jsem, že ona má mnoho kontaktů na stejně naladěné „tvořitele“ jako jsem já. Ihned jsem psala smsku s dotazem… Netrvalo dlouho a přišla mi odpověď s číslem na Lenku (teď už moji kamarádku) a ujištění, že se mi druhý den ráno ozve.
A tak se také stalo. Ráno zavolala Lenka. Po telefonu jsme se seznámily a navzájem zkonzultovaly své vize, a už po pár minutách hovoru bylo jasné, že ona je přesně ten člověk, kterého potřebuji. Byla na tom stejně jako já. Neměla hotové žádné obrazy, ale vzala to jako výzvu a věřila, že to zvládne. Vlastně jsem ji vůbec neznala, ale byla mezi námi taková harmonie, že jsem o tom ani trošku nepochybovala. „Tak je to tady! Budeme mít výstavu!“ běželo mi hlavou. Byl poslední den z těch čtyř, které jsem dostala na rozmyšlenou a já vytočila číslo Freedom Café. „Tak s výstavou na červenec můžete počítat! Budeme dvě a zvládneme to! Děkuji a těším se na spolupráci!“ řekla jsem chvějící se nadšením a napětím současně.
Jak probíhalo malování a organizace výstavy, co všechno jsem v průběhu toho prožívala a jak mě to nesmírně obohatilo, to je na samostatný článek, který možná také napíšu, pokud budu mít impuls.
Že proběhla, z mého pohledu, velmi příjemná vernisáž, která měla samé pozitivní odezvy, a následně i výstava, to už víte z mých stránek. A jak se vše bude vyvíjet dál, to ukáží další dny a týdny.
Ale to, co jsem si z toho odnesla už teď je, že:
„Pokud překonáme pochybnosti o sobě a najdeme sílu otevřít se znovu tomu, čemu jsme se kdysi, z jakéhokoli důvodu, uzavřeli,
pokud to, po čem toužíme vychází z našeho srdce a my uvěříme, že tohle je to, proč tu jsme a že jsme schopni to předávat dál,
když vyšleme svůj láskyplný záměr, jsme trpěliví a přítomní,
tak Vesmír nám přijde naproti.“
Mně osobně to v některých případech jde zcela automaticky a v některých se tomu potřebuji vědomě věnovat. Jsem přesvědčena, že podobně to má i mnoho z vás…
Proto přeji sobě i vám, abychom všichni došli do bodu, kdy budeme s Vesmírem v harmonii a on se stane trvalým prostředníkem splněných přání našich srdcí!
S úctou a láskou DJ